Na rozdíl od většiny ostatních předměstí Žižkov (stejně jako sousední Vinohrady) nevznikl na místě starší obce, nýbrž na svazích nad městskými hradbami, kde Karel IV. v roce 1358 přikázal vysazovat vinohrady. Pokud by snad někdo odmítl, byl mu pozemek vyvlastněn a svěřen do správy úředníkovi s malebným jménem perkmistr hor viničných, který se již o náležité zavínění postaral. (Není proto divu, že o obsazování tohoto úřadu neustále propukaly spory mezi Starým Městem Pražským a královskou komorou.) Na pražské vinařství se však valily pohromy – husitské války, malá doba ledová i nakonec válka třicetiletá. Koncem 18. století zde již téměř žádné vinice nezůstaly a tak císař Josef II. úřad perkmistra zrušil.

Žižkov však dostal do kolébky i věci neblahé. Hned za Horskou branou se na Šibeničním vršku (kolem Husinecké ulice, nikoliv na Vítkově) výstražně tyčila šibenice staroměstská a o kus dál novoměstská (každé město muselo mít svou). Za Marie Terezie ovšem bylo shledáno, že to pro cestující z Vídně opravdu není důstojná ozdoba vjezdu do Prahy, a tak bylo popraviště přestěhováno na Židovské pece.  Na opačném konci pak byly zakládány hřbitovy, původně morové. Za epidemie 1680 byl narychlo otevřen staroměstský kolem kostela, zasvěceného  sv. Rochu, Šebastiánu a Rosalii, novoměstští si jej založili o kus dál, u budoucího kostela Povýšení sv. Kříže (dnes klub Atrium). Poblíž vznikl i morový židovský. Když pak 1786 císař Josef II. zakázal pohřbívat uvnitř městských hradeb, byl hřbitov kolem sv. Rocha přeměněn na ústřední staroměstský (dnes již zaniklý I. olšanský hřbitov) a hned vedle byl založen novoměstský (dodnes existující, i když již nepoužívaný II. hřbitov).

V roce 1788 byla úředně vytvořena katastrální obec Vinohrady, zahrnující jak dnešní Vinohrady, tak Žižkov a dosahující téměř rozlohy všech spojených pražských měst. Na rozdíl od nich ale osídlená jen řídce. Na východním okraji budoucího Žižkova se nacházela malá osada Olšany (druhá jménem Šešovice zanikla za třicetileté války), na jeho ploše bylo porůznu rozptýleno kolem 30 (počet se měnil) usedlostí. Jako jediná z nich dosud stojí Parukářka, některé další jako Ohrada, Pražačka, Bezovka, Smetanka, Hrabovka jsou zachovány alespoň v místních názvech, ale kdo dnes ví, kde ležela třeba Boudečka, Dirixka, Miranka nebo Viktorka (usedlost, nikoliv fotbalové hřiště)? Poklid tu panoval ještě  60 let. První nájemní dům se začíná stavět až v roce 1858 u Vídeňské silnice (dnes nároží Husitské a Jeronýmovy). Váhavě přibývají další, stále bez jednotného plánu.

Založení Žižkova

 První parcelaci zahájil v roce 1865 Karel Hartig  v prostoru kolem náměstí Komenského  (dnes zasaženém asanací z 80. let minulého století). Rok 1865 je proto obecně považován za založení Žižkova. Rozvoj města byl až do bankrotu záložny bouřlivý, počet domů vzrostl z 95 v roce 1866 na 370 r. 1878. A stavělo se nanejvýš úsporně – parcela se musela využít do posledního místečka, převažovaly jednopokojové byty, včetně sklepních, z  materiálu nakopaného na místě se rovnou bral kámen, prosíval písek a pálily cihly. Není proto divu, že sem tam i některý dům spadl (při největším neštěstí v Žerotínově ulici zahynulo 6 dělníků, spíš byl ale zázrak, že těch domů spadlo tak málo). A zmíněný Karel Hartig, syn mlynáře ze Sedlčan, byl právě příkladem takového bezohledného stavebního podnikatele, typického gründera. Měl však i druhou tvář – byl velikým obdivovatelem Jana Žižky, účastníkem národních poutí do Kostnice. Své první tři domy nazval U Jana Husi,  U Jana Žižky a U Jeronýma Pražského (původně u Jiřího z Poděbrad), později – již jako městský radní – bude po husitech pojmenovávat ulice a náměstí. A k  smrti rád provokoval rakouské úřady, ať již svoji činností v Občanské besedě a bojem za její prapor s husitskými symboly či stožárem na vrcholu Vítkova, na který o všech národních svátcích vyvěšoval prapor s kalichem. (Stožár byl podvakrát stržen vojskem, Hartig jej však pokaždé vztyčil znovu.)

Vzestup a pád starosty Hartiga

Karel Hartig proto snadno získal mezi občanstvem velikou popularitu, která mu dopomohla v roce 1871 v čele strany pokroku k volebnímu vítězství nad německo-konzervativní stranou pravého pokroku (ta inflace pokroku v názvech žižkovských politických stran možná inspirovala i Jaroslava Haška k založení Strany mírného pokroku v mezích zákona) a 18. 3. 1875 se stává starostou ještě nerozdělených Vinohrad a Žižkova. Ovšem jenom na půl roku, poražení protivníci totiž podají k zemskému sněmu žádost o rozdělení. V červenci je i přes Hartigovy protesty obec rozdělena na Vinohrady I. (budoucí Žižkov) a Vinohrady II. V prosinci proběhnou na Vinohradech I. nové volby v nichž si strana pokroku své vítězství nad stranou pravého pokroku zopakuje a Hartig se na jaře následujícího roku  stane opět starostou.  20.10.1876 pak zastupitelstvo podá žádost o změnu názvu obce na Žižkov (devótní Rudolfov na počest korunního prince Rudolfa je smeten ze stolu), která je 7.8.1877 ministerstvem vnitra schválena. Žižkov se stane největší venkovskou obcí v Čechách s téměř 20.000 obyvatel. Slibně nastartovaný rozvoj města i Hartigovu kariéru však o rok později ukončí  krach žižkovské Občanské záložny. Ta sice přečkala krach na vídeňské burze v roce 1873, nicméně značně utrpěla následnými překotnými výběry hotovosti i přemírou stavebních úvěrů. Neuváženou akcí byla i novostavba reprezentační budovy. Starosta Hartig se pokusil záložnu ještě zachránit  pomocí obecní půjčky 200.000 zlatých, tu však zablokovala opozice, která se v této době zformovala do  Občanského spolku pro opravy v Žižkově, pověstných marinářů (ve svém sáhodlouhém volebním programu všemožných oprav totiž mají i armádu a válečné námořnictvo) s J.M.Wertmüllerem a Františkem Bláhou v čele (dlouholetí čtenáři si možná ještě vzpomenou na seriál bizarních historek z politických bojů na Žižkově v této době). 22.11.1878 je K. Hartig, který se údajně pokusil o útěk  do Ameriky,  vzat do vazby pro podezření z podvodu (v dnešní terminologii vytunelování) a o měsíc později je podána žádost o povýšení Žižkova na město. Všichni přítomní radní s výjimkou Wertmüllera přitom vzdají Hartigovi čest. Novým starostou je zvolen Jan Nepomuk Richter, v úřadě však setrvá jediný den, neboť následně je městské zastupitelstvo rozpuštěno a jmenována správní komise v čele s neoblíbeným komisařem Janem Hartlem. Od ledna 1879 jsou sice připravovány nové volby, Hartl je však svými obstrukcemi oddálí až na 17.7., tedy den po zahájení soudního procesu s Hartigem a dalšími činovníky záložny. Tato obstrukce se mu zdaří, ve volbách skutečně zvítězí marináři. Hartig je sice 24.6. slavně osvobozen, je však již pozdě, novým starostou je 11.10. zvolen Wertmüller. Hartl je za své loajální zásluhy navržen na vyznamenání zlatým záslužným křížem, nakonec ale dostane jen diplom.

Povýšení na město

15.5.1881 je Žižkov konečně císařským rozhodnutím povýšen na město (o něco menší Vinohrady byly povýšeny již 26.9.1879). Žádná velká sláva se však tehdy nekonala. Když se zrušení oslav nezdařilo opozici z národní (dříve Hartigovy pokrokové) strany, která poukazovala na nezbytnost šetřit obecní finance, vyhořelo 12. srpna Národní divadlo a celý národ měl smutek.