Plincnerák

Fotbalisté žižkovské Viktorie měli ve svých počátcích podobný osud jako později plochodrážníci. Stanovy klubu byly schváleny již roku 1904, nicméně až roku 1909 získal pozemky po bývalé cyklistické dráze Na Ohradě, aby si mohl postavit stadión. Na něm se hrálo až do roku 1928, než musel ustoupit bytové výstavbě a klub si vybudoval svůj současný stánek.

Jihočeský motoristický historik MUDr. Věnceslav Černý pracuje na biografii Milana Wagnera, který býval jedním z elitních závodníků KAMK Praha – město. Kamínky jeho vzpomínek dávají dohromady mozaiku, že plochodrážníci začali koketovat s dráhou na Žižkově již okolo roku 1962. Údajně se tam jezdily neoficiální závody a po zrušení soutěže družstev po roce 1963 i nějaká liga domluvená načerno.

Každopádně plochá dráha nebyla na Viktorce poprvé. V prvních letech druhé světové války tady fotbalisté mezi hrací plochou a tribunami postavili klopenou dráhu pro cyklisty. Fanoušci je za to proklínali, protože se hlavně z prostoru za brankami pronikavě snížila kvalita výhledu na hřiště. Každopádně v neděli 14. červenci 1946 sem dorazilo dvacet tisícovek diváků nikoliv na fotbal, ale na souboje československé plochodrážní elity.

Chyběl jen Franta Juhan, který byl na silničním závodě ve Švýcarsku. V klání o nejrychlejší kolo, které měřilo 381 metrů, triumfoval Václav Stanislav v sedle půllitrového JAPu. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Václava Stanislava, třistapadesátky opanoval František Šeberka a cílem finále půllitrů se jako první prohnal opět Václav Stanislav jen o půldruhé sekundy před Miloslavem Špinkou.

„Viktorka byl plácek na fotbal, tam jsme se vešli do velikosti hřiště a neuměli jsme to jezdit,“ vzpomíná Miloslav Verner, který byl u počátků vzniku AMK Viktoria Speedway klubu Žižkov. Plochodrážníci si ve svém názvu nechali fotbalový název, protože doufali, že přilákají fandy kulatého míče také ke svému sportu.

Ve středu 23. června 1965 se konečně dočkali prvního závodu, který v duchu doby zapadal do oslav dvacátého výroční osvobození a konal se i na počest třetí celostátní Spartakiády. V rozjížďce s číslem dvě vytvořil Jan Holub rekord dráhy časem 59,8 sekund.

„Teď tam hraje Viktorka fotbal,“ vybaví si Jan Holub okamžitě při připomínce žižkovské plošiny. „Mantinely tam nebyly, akorát trubkový hrazení. Byla to extra malá dráha a pro mě nezvyklá. Sám jsem z toho byl překvapenej‘. Co si pamatuju, bylo tam dost diváků, na dnešní poměry hodně. Jen jsem tam jenom jednou, nic jinýho si nevzpomenu, že by se jelo.“

Závod se šestnácti borci se skládal z šestnácti jízd základního rozpisu, na něž navázalo finále čtyř nejlepších. V něm traťový rekord Jana Holuba padl. Antonín Šváb se dostal k metě za 55,2 sekundy před pardubickou legendou Rudolfem Havelkou, Janem Holubem a Františkem Ledeckým.

Při dotazu na podrobnosti však Jan Holub vrtí záporně hlavou. „Tonda nikdy nebyl technik,“ hodnotí nakonec vítěze. „Koukali jsme na něj divně, z kola byl zvyklej‘ jezdit natěsno. A tenkrát byly hlubiny, kde to nešlo. Vnes‘ do plochý dráhy tu razanci.“

Hluboké pády navzdory obrovským úspěchům

Úspěch červnového mítinku byl obrovský. Na září připravil AMK Žižkov další závod, který se však neuskutečnil. Ale ten další, jemuž dvojice východních Němců a dvojice Rakušanů dala mezinárodní rámec, ve čtvrtek 28. října skončil ještě větší slávou. Dorazilo pět tisíc diváků, což ani tehdy nebylo příliš běžné. Na stupních vítězů tehdy stanuli Antonín Kasper, Antonín Šváb a František Ledecký.

Žurnalisté se rozplývali v superlativech. „Tam, kde Ove ‚vopral‘ Kocoura“ byl titulek Signálu, jímž J. Novák vystihl atmosféru podniku. Kocour byla přezdívka Luboše Tomíčka, který dorazil prakticky po ose z Polska se sedmi stovkami kilometrů na tachometru, zatímco Ove nebyl fenomenální Fundin, ale Borek Řípa, jemuž se tak říkalo.

Borek Řípa bydlel na žižkovské Cimburkově ulici, a když v rozjížďce s číslem pět zvítězil před Lubošem Tomíčkem, ochozy se mohly zbláznit. Jan Holub nám bohužel tentokrát jako zdroj bližších informací neposlouží vůbec. Po pádu na schodech svého domu totiž ležel doma s pořádnými odřeninami a zlomenou nohou.

Plochá dráha na Žižkově však pěla labutí píseň. Fotbalisté se totiž rozhodli nahradit původní škvárový povrch trávou. Viktoria Speedway Klub proto zaklepal opět na Spořilově. „Začali jsme budovat dráhu na Čafce,“ vypráví Miloslav Verner. „Tenkrát na Letný bourali tribunu na přehlídky. Posbírali jsme prkna, odhřebovávali je a stavěli z nich mantinely.“

V sedmašedesátém se zdálo opět všechno úžasné. A tím spíše, když Viktoria vyhrála svou skupinu Poháru Světa motorů, jímž se k nám vracelo ligové zápolení, a postoupila do finále. V prosincovém duelu posléze porazila Rudou hvězdu a stala se neoficiálním šampiónem země. V osmašedesátém v první lize, již oficiálním šampionátu, získala bronz. V červnu na Spořilově závodila československá elita při třetím díle mistrovství republiky jednotlivců.

Jenže pak to začalo nanovo. Přišly neshody s vedením fotbalového klubu a pražští plochodrážníci neměli, kde jezdit. V devětašedesátém jela Viktoria jen dva prvoligové závody na Markétě a v Pardubicích, zbylé prohrála kontumačně. Napřesrok v březnu neuspěla v kvalifikaci s Kopřivnicí, pro niž našla domácí prostředí ve Slaném, a z druhé ligy se odhlásila. Klid našla až roku 1971 v Čakovicích, ale o tom si budeme vyprávět zase někdy jindy.

celostátní podnik na počest celostátní spartakiády – Praha Žižkov:

finále: 1. Antonín Šváb 12, 2. Rudolf Havelka 10, 3. Jan Holub 9, 4. František Ledecký 11; další pořadí: 5. Karel Polák 8, 6. Miroslav Šmíd 7, 7. Miloslav Špinka 6, 8. Miloslav Verner 5, 9. Jaroslav Mocek 5, 10. Bedřich Mareš 4, 11. František Richter 4, 12. Stanislav Hotový 3, 13. Karel Buřič 3, 14. Zdeněk Kovář 2, 15. Václav Pošvec 1, 16. Milan Meister 1; náhradníci Bohumír Bartoněk 5 a Richard Janíček DNR