Pro historické účely se zachovalo několik pramenů různé výpovědní hodnoty jak z provenience českých tak zahraničních účastníků obléhání. Mezi nejautentičtější z nich patří list markraběte míšeňského, přímého svědka útoku na Vítkov, adresovaný vévodovi bavorskému. Dopis byl pořízen pravděpodobně téhož dne, kdy proběhla bitva.
„Také řečení kacíři opevnili jeden vrch u Prahy a dělají tam sruby a tam se usadili, pročež pan král rozkázal lidem jiných knížat i našim, aby je vzali útokem, a naši lidé překročili jejich příkopy a snažili se dobýti třetího příkopu, když tu vyšlo tolik kacířů z města pražského na pomoc těm, kteří na vrchu byli, že bylo potřeba stáhnouti naše lidi, kteří byli těžce raněni a mnoho ztratilo své koně.“
Míšeňský markrabě Bedřich I. Bojovný
Záznam, jenž nejpodrobněji vykresluje srážku na Vítkově, učinil český husitský literát a přímý účastník husitských válek Vavřinec z Březové. Zejména jeho zásluhou bylo Žižkovo vítězství vnímáno jako rozhodující prvek, který nejvyšší měrou přispěl k ústupu křižáckých vojsk od Prahy.
„ Potom nazítří, totiž v neděli nejblíže příští po sv. Markétě, asi o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich v několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice, a po jeho dobytí aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu Čechové s šestnácti tisíci na dům vévody Saského, z Vyšehradu aby vyrazili na Nové a ze Špitálského pole na Staré Město. Když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek.
Míšenští pak spolu se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli svrchuuvedený srub a obsadili příkop a viničnou věž. A když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země kamení, a dvě ženy s jednou dívkou a asi šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bránili, neboť neměli šípy ani prach do houfnic. ... I Žižka přišed tam byl by zabit, kdyby ho jeho lidé nebyli cepy vyrvali z rukou nepřátel. A když se již celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými slzy, očekávalo jen pomoc z nebe, přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci bez zbroje s cepy. A nepřátelé uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachváceni náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali si vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jediné hodiny bylo jich zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně zraněni a odvedeni.“
Vavřinec z Březové
O triumfu jednookého táborského hejtmana se pochopitelně zmiňuje i autor jeho kratičkého životopisu, který své dílko s názvem Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi dokončil patrně v polovině 15.století:
„ A král osadil mnohým rytieřstvem Vyšehrad a hrad sv. Vácslava proti Pražanuom. A když to Žižka uslyšel, hned také osadil Vítkovu horu proti králi a přezděli hradu tomu Žižkov. ... A tehdy jest přitáhl rakúský vejvoda, míšenský markrabie i jiná mnohá kniežata s množstvím rytieřstvem králi na pomoc. I táhl jest král i položil se před Prahú, a tu jsú krále korunovali na hradě sv. Vácslava. A tu také mnoho Němcuov na rytieřstvo pasováno. Potom jsú táhli k Žižkovu hradu, aby ho dobyli. A když jsú šturmovali, tehdy když Žižkovi velmi těžko bylo, kněz s Božím tělem pojide z Prahy, a Němci jsú strachem hlavy lámali i s koňmi utiekajíc, skákali shuory doluov.“
Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi
Bitvu zmiňují také některé mladší texty, k nimž patří zejména Historie česká od italského humanisty Enea Silvia, pozdějšího papeže Pia II., jenž získal své postřehy od přímých účastníků husitských válek. Dalšími jsou pak rukopisy Starých letopisů českých, pocházející od rozličných autorů z různých časových období, které do jednoho uceleného díla soustředil historik František Palacký.
„Nad Prahou ční vysoká hora, kterou nazývají Vítkov; aby se jí nepřátelé nezmocnili, opevnil ji Žižka posádkou, s níž se utkal v boji markrabě míšeňský a ztratil velkou část svého vojska. Míšňané totiž, zmocnivše se již vrcholu hory, byli však zatlačeni na strmou stráň, a když rázně jsouce napadeni nemohli vydržeti útoku, byli jedni pobiti, druzí jsouce hnáni dolů, zahynuli v propastech. Zikmund opustiv od obléhání, odebral se do Kutné Hory.“
Enea Silvio
„Pak nazaytřie, v neděli po sv. Markétě, přikázal Sigmund šturmovati k Vítkové hoře, kterůž byl Žižka obsadil, nadělav srubov a přiekopuov hubených, k nimžto Němci míšenští a jiní cizozemci šturmovali; a byli vojskami přikryli všecko špitálské pole. A divně od Pražan odtud odehnáni a poraženi. (B) Vyšel z Prahy kněz s svátostí těla těla božieho s bratřími, a protivníci zaslyšíce zvonce, i skáčí shuory a tepů se; a tu zbitých bude na pět set.“
Staré letopisy české – rukopisy A – N