Matouš Ulický byl čáslavský utrakvistický kazatel. Hlásal víru tak, jak ji kázal Jan Hus, proto byl trnem v oku katolickým církevním hodnostářům.Zhruba v roce 1624 opustil Čáslav, kde byl evangelickým kazatelem, od té doby žil v Rakousku a na Moravě. Začátkem roku 1627 se však vrátil. Důvody: byly dva. Jednak chtěl posilňovat naději pronásledovaných souvěrců, jednak hodlal být nablízku nemocné manželce. Schovával se v čáslavských lesích, chodil ji tajně navštěvovat a při jedné takové návštěvě byl na zpáteční cestě zajat a uvězněn.

O jeho životě mnoho nevíme. Je toho zoufale málo. Snad jen to, že se narodil v Kostelci na Hané. O jeho otci je nám známo to, co si poznamenal Komenský. "Otec toho mučedlníka, Jakub Ulický, člověk v 80 letech, téhož roku jako jeho syn pro náboženství život složil v Prostějově na Moravě." To už měli císařští v rukou jeho syna. Doba byla složitá, válčilo se, krajem táhla ve velkém vojska a v menším počtu vyzvědači. Jeden z nich byl původem Dán, hodností důstojník, jménem "Michael Fridrich Christpeins." Copak měl u nás na práci? Sběr informací, samozřejmě. Ve volném čase zřejmě podněcoval sedláky na Kouřimsku, Chrudimsku a Čáslavsku k nepokojům. Říkalo se, že k těm buřičům patří i někteří šlechtici, kteří se tajně vrátili domů a vyzývají sedláky ke vzpouře. Do té záležitosti se nějak zapletl i kazatel Matouš Ulický. Nějak? Jak?

"Léta Páně 1627., když vojsko dánské ve Slezsku bylo, Čech jeden, Matouš Jiří z Těchenic, tajně vojáky sbíral, které by do Slezska vedl a měl ho již v lese nedaleko Kouřimi okolo čtyř set. Přišla do Prahy pověst, že v tom kraji sedláci zbraně se chytají a rebelují. Posláno tedy několik houfů lidu k jejich zkrocení, ale Matouš z Těchenic byl již s svými ustoupil. Ti tedy nedaleko toho lesa Matouše Ulického, který navštíviv nemocnou manželku svou v Čáslavi, do své skrýše ke Krchlebům se vracel, jali, a do Čáslavě dodali. Tam ho krajští hejtmani a Pavel Michna z Vacínova (kteří tam tehdáž zrovna byli), examinovali, byl-li mezi těmi vzbouřenými sedláky, čemuž když odepřel a dán katu k mučení, po dvakrát ho (šestého a desátého září) táhnouti dali (rozumí se na skřipci), a ne tak na vzbouření sedláků jako na jeho povinnosti se ho vyptávali, kdy, kde, komu by večeří Páně neb křtem posluhoval, neboť se domnívali, že po celá ta tři léta nedaleko býval a že mnozí z čáslavských měšťanů od něho posilňováni jsouce, tak stálými v náboženství zůstávají."

Matouš Ulický však odmítal uvést jakékoli jméno. Tím spíš, že ty tři roky byl opravdu v cizině. Nepřivedl nikoho na byť i nepatrnou stopu. Tvrdil, že s povstalci nenavázal žádné spojení. Ublížilo mu však, že u něj našli rebelantskou výzvu. Nikdo mu neodkázal, že by ji snad sepsal sám. Nezkoušeli ho získat? Nebyl by první ani poslední, kdo by přestoupil... A možná by se i zachránil...

"Dávali mu naději k životu, jestliže by katolíkem býti chtěl; ale Pán Bůh ho tak umocnil, aby raději pravdu učení svého krví svou zpečetil. Upřímně se vyznal, že on ouřadu svého, který od Krista a ne od císaře přijal, ani ze sebe nesložil ani ho neopustil. Tázán byv od kněze, také-li chleba na místo oplatku užíval a kalicha do rukou podával, odpověděl: ´Tak Kristus nařídil.´ Když od něho o tom vzbouření sedláků věděti chtěli, odpověděl: ´Lépe jsem já než ty, převrácenče, svědomí své jsem opatřil.´ A když mu zase k životu naději činili, chtěl-li by jen přestoupiti, řekl: ´Když toto tělo, samo z sebe zkáze poddané, již se kaziti počalo, nač je zadržovati mám?´ Kromě Matouše bylo vyslýcháno a krutě mučeno i několik zajatých sedláků. Svezl se s nimi i jeden blíže nejmenovaný příslušník stavu rytířského. Ulický po celou dobu nic neřekl, takže vyšetřovatelé ztratili po dvou dnech trpělivost a odsoudili ho na smrt. Opis Ulického "manifestu" s rozsudkem poslali "ouředníkům a soudcům zemským do komory Jeho císařské Milosti do Prahy."

Odtud byl poslán do Vídně. Místodržící, aby udělali na císaře dojem, tvrdili, že v Ulickém zlikvidovali jednoho z původců povstání.

 "Jedenáctého tedy dne září v Čáslavi na popravu byl veden. A když biřic volal, že on byl bouřky té příčinou, Matouš Ulický hlasem vysokým odpověděl: ´Lež to jest; pro pravdu Kristovu já trpím!´ "Když z brány veden byl, dobrou paměť maje, písně zpíval. Žádnému pak z měšťanů povoleno nebylo ani ho vyprovoditi ani z okna za ním vyhlédnouti. Učinil-li to kdo, ručnicemi k němu směřováno, a aby slyšán býti nemohl, co mluvil neb zpíval, bitím na bubny a troubením v trouby překážíno."

Při mučení i před popravou odmítal svou vinu. Historické bádání potvrzuje, že měl pravdu. Byl to kazatel a predikant, ale nebyl to rebel. S Dánem Christpeinsem se u Čáslavě zřejmě opravdu setkal, je to pravděpodobné, snad mu předával i důležité informace o spojení exulantů s povstalci, ale žádný vůdce sedláků to nebyl. Byl to kněz.

"Na popravní místo přiveden byv, sám sebe potěšoval, řka: ´Dnes duše má s Kristem bude.´ Hejtman mu na to odpověděl, že spíše s ďáblem v nejhlubším pekle. Na to mučedlník řekl: ´Ty tam s bezbožnou sběří svou sám padneš, nebudeš-li pokání činiti.´ A poklekl na kolena, duši Kristu poroučel. A hned mu od kata nejprv pravá ruka odťata (kterouž prý v ruce lidu obecného kalicha podával), potom sťata hlava, nato střeva vytažena a v košili obalena, a tělo na čtyři čtvrti rozťato a na čtyři kůly (a na pátý hlava) vstrčeno, a u šibenice k smutnému divadlu vystaveno."