Opět Žižkovo jméno kroniky zmiňují krátce po Novém roce 1424. Podle těchto záznamů vyrazil spolu s Hradeckými proti nejbližším katolickým pánům a nedaleko Jaroměře je porazil v bitvě u Skalice 6. ledna  (bitva u Skalice). 5. března se pokusil podrobit Hostinné, avšak jeho útok na hradby se nezdařil a od dalšího útoku upustil. Brzy potom bratr Žižka dobyl Mlázovice a zabil tam Černína. Pak táhli ke Smidarům,dobyli je a vypálili.Na konci měsíce května proti Žižkovi vytáhla vojska svatohavelské koalice, jež vznikla usmířením katolického a kališnického panstva na podzim předchozího roku. Slepý hejtman se opevnil v Kostelci, kde byl obklíčen ze tří stran a ústupovou cestu mu blokovalo Labe. Obležení trvalo snad několik dní, než jej ze svízelného postavení přes řeku vyprostil Hynek Boček z Poděbrad.Pražané a jejich spojenci však v pronásledování pokračovali a 7. června Žižkovo vojsko dostihli u Malešova poblíž Kutné Hory. Bitvu, která se strhla v dalších hodinách, však slepý vojevůdce proměnil ve svůj vojenský triumf, přičemž ještě téhož dne vpadl do Kutné Hory a údajně ji zcela vypálil (bitva u Malešova).Podle Kroniky starého pražského kolegiáta se prý v následujících dnech Žižkovi bez boje vzdala i další města pražského svazu – Kouřim,Český Brod a Nymburk.Po vítězství u Malešova se Žižka s vojskem přesunul na severovýchod Čech, kde vypálil mnoho vsí a městeček a v turnovském klášteře upálil mnichy.Patrně se úmyslně vyhýbal útokům na větší opevněná místa, neboť shromažďoval své straníky k tažení na Prahu.Před hradby metropole, kde se právě nacházel i litevský kníže Korybutovič, přitáhl spolu s husity z Žatce,Loun, Klatov a jiných měst v první polovině měsíce září. Svůj tábor rozložili u Libně, avšak ani o této vrcholné fázi Žižkova válečného a politického úsilí na domácí frontě se podrobnější zprávy nedochovaly.Pouze jediný ze starých letopisců zaznamenal, že ve středu v den sv. Kříže (14. září) došlo k usmíření mezi knížetem Zikmundem a Pražany na jedné straně a Žižkou na straně druhé. Žižka měl při této příležitosti prohlásit: „Ten mír bude trvat tak dlouho jako smír uzavřený na Konopišti“. Na paměť smlouvy pak obě strany u sv. Ambrože na Novém Městě navršily hromadu kamení.Starý kolegiát zmiňuje, že ke smíru došlo na vysoký základ 14 000 kop „drobných“ grošů a že na paměť toho snesli velkou hromadu kamení na poli špitálském.Jediný Enea Silvio Piccolomini poskytuje informaci, že před samým započetím boje vyjel se souhlasem měšťanů z Prahy kněz Jan Rokycana a odebrav se do tábora, naklonil Žižku městu.Této větě však předchází poměrně obsáhlý odstavec, kde italský humanista líčí: „Byli mnozí i ve městě i v jeho vojsku, kteří zatracovali tuto roztržku, a jedni kladli to za vinu Žižkovi, jiní Pražanům. Také vojsko se bouřilo v táboře, říkajíc, že se nesluší obléhati to město, jež jest hlavou království a s nimi ve víře souhlasí, že brzy upadne moc česká, jestliže nepřátelé poznají jejich rozdvojení.“ Sotva se slepý hejtman dozvěděl o čem se v jeho vojsku otevřeně hovoří, učinil prý veřejné prohlášení a naprosto změnil smýšlení svého lidu.

„Nehoršete se na mě, bratři, a neobviňujte člověka, který vám zjednal blahobyt. Nejsou dávná ona vítězství, jichž jste dosáhli za mého vůdcovství, nikdy jsem vás nevedl na takové místo, odkudž byste se nevrátili jako vítězi. Vy jste se stali slavnými a bohatými, já kvůli vám jsem pozbyl zraku a již v temnotách žiji, nic mi nezbylo z tolika šťastně vedených válek, než prázdné jméno. ... Nepronásleduji Pražany kvůli sobě, oni žízní po vaší, ne po mé krvi. Málo by jim prospělo zahubit mne, již starce a na obě oči slepého; vaší moci se obávají a vaší mysli odvážné v nebezpečí. ... Abyste mne však více neobviňovali, ponechávám vám úplnou možnosti rozhodnutí. Jestliže se vám líbí učiniti s Pražany mír, neodmítám, jen když tu nebude úkladů. Jestliže se rozhodnete pro válku, jsem ihned při tom. Na kteroukoliv stranu se přikloníte, bude Žižka pomocníkem vašeho záměru.“

Enea Silvio Piccolomini (část)

Smír mezi oběma tábory, jenž byl zajištěn za intervence Jana Rokycany, husity opět stmelil do jedné unie. Během několika dní pak dospěli k vzájemné dohodě o společné výpravě na Moravu, kde operovala vojska vévody Albrechta,zetě krále Zikmunda. Jednotlivé odřady vyrazily 23. září a patrně postupovaly odděleně, neboť Žižka se v průběhu tažení rozhodl pro samostatnou akci a oblehl hrad u Přibyslavi.

Zde také 11. října podlehl následkům nedostatečně léčeného hlíznatého onemocnění.

Smrt Jana Žižky u Přibyslavi 11.října 1424

„Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před sv. Havlem. A jeho lid přijal jméno sirotci, jako by jim zemřel otec. Dobyli hrad Přibyslav a upálili na šedesát těch, kteří se na něm bránili; hrad také vypálili a rozbořili. Potom kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého bratra Žižku až do Hradce Králové a tam ho pohřbili v kostele sv. Ducha u hlavního oltáře. A potom byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele.“

Staré letopisy české

Mohyla stojící u silnice ze Žižkova Pole do Přibyslavi označuje místo,

kde podle tradice slepý vojevůdce zemřel.

Stavba podle návrhu Antonína Wiehla byla odhalena roku 1874