OLGY HAVLOVÉ (od 25.dubna 2012)

Olga Havlová, rozená Šplíchalová (11.července 1933 Praha - 27.ledna 1996 Praha), byla první manželka českého prezidenta Václava Havla a první dáma České republiky.Narodila se v Praze na Žižkově v početné rodině. Vyučila se v Baťově továrně, kde posléze také pracovala. V letech 1961 až 1969 byla uvaděčkou v Divadle Na Zábradlí, kde v té době působil také Václav Havel. S ním se však znala již od roku 1953, známost navázali o tři roky později.Provdala se za něj v roce 1964.Aktivně také působila v českém disentu. V roce 1979 spoluzaložila Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Od téhož roku vedla samizdatovou edici Expedice. Na začátku 80. let 20. století se rozvinul milostný vztah mezi Janem Kašparem a Olgou Havlovou, v té době provdanou za Václava Havla, který trval do druhé poloviny 80. let, kdy byl Olgou Havlovou ukončen. V této době měl paralelní vztah s jinou ženou i Václav Havel.Počátkem roku 1990 založila Výbor dobré vůle (jako pokračování tradice VONSu),23.září 1992  byla zaregistrována Nadace Olgy Havlové a od té chvíle používá nadace složený název Výbor dobré vůle-Nadace Olgy Havlové. Od roku 1991 byla jednatelkou společnosti Lucerna - Barrandov, kterou vlastnila napůl se svou švagrovou Dagmar Havlovou.V roce 1991 jí byl za charitativní práci udělen v Norsku organizací Stiftelsen Arets Budeie (jako první ženě bez norského občanství) titul Žena roku. V Nizozemsku převzala v roce 1995 dětskou cenu „baronka ze Země všech časů“. V tomtéž roce byla oceněna medailí Přemysla Pittra a stala se „Ženou roku 1995“ České republiky. V roce 1997 jí byl in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.V roce 1993 o ní byl natočen dokument v rámci cyklu GEN-Galerie elity národa,v roce 2006 – k desátému výročí úmrtí – dokument Paní Olga z cyklu Příběhy slavných.Od roku 1995  uděluje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové Cenu Olgy Havlové lidem se zdravotním postižením, kteří i přes něj pomáhají dalším lidem.Počátkem 90. let pomohla prosadit výstavbu nového komplexu budov Obchodní akademie v Janských Lázních, kterou 16. září 1994 přestřižením pásky slavnostně spoluotevřela. Od roku 1996 nese gymnázium v Ostravě-Porubě se souhlasem tehdejšího prezidenta republiky čestný název Gymnázium Olgy Havlové.Zemřela po dlouhé a těžké chorobě v roce 1996.

OLŠANSKÁ (od 1947)

Olšany,původně obec u Prahy,připomínaná poprvé na darovací listině Karla IV. novoměstskému klášteru sv.Ambrože z roku 1355.Po zániku kláštera za husitských bouří připadly Olšany novoměstské obci.Po řadě soukromých majitelů koupila obec staroměstská roku 1679 od Jakuba Štiky rozlehlou zahradu k pohřbívání obětí morové nákazy.Tehdy byl zde postaven stavitelem J.Hainricem kostel,zasvěcený patronům moru sv.Rochovi a sv.Rozálii.Po zákazu Josefa II. z roku 1786 pohřbívat uvnitř města byl morový hřbitov změněn ve veřejné pohřebiště.V roce 1874 bylo v Olšanech jen 19 čísel.

OLŠANSKÉ NÁMĚSTÍ (od 1930)

Olšanské náměstí se tak jmenuje od roku 1930. Před tím se náměstí nazývalo Radešínovo, podle Viléma z Radešína (či Hradešína), který roku roku 1546 koupil zdejší ves Olšany. Současný název připomíná právě Olšany, zmiňované už roku 1355. Původně patřila ves novoměstskému klášteru sv. Ambrože, za husitských bouří se jí zmocnili novoměstští měšťané. Po řadě soukromých majitelů koupilo zdejší pozemky Staré Město pražské a dalo tu roku 1679 zřídit hřbitov pro oběti morové nákazy. Tehdy také nechali Staroměstští vystavět zdejší kapli sv. Rocha. Po zákazu císaře Josefa II. pohřbívat uvnitř hradeb, se pohřebiště rozrostlo v největší pražské hřbitovy. Vlastní Olšany byly vždy jen malou osadou, v roce 1874 tu existovalo 19 domů.

ONDŘÍČKOVA (od 1937)

František Ondříček (1857-1922) Houslista a hudební pedagog.V letech 1873-76 studoval na pražské konzervatoři (žák A.Bennewitze),1877-79 u L.J.Massarta v Paříži.Podnikal koncertní turné po celé Evropě,Rusku i Severní Americe,během sezóny absolvoval až 70 koncertů.Od roku 1909 byl profesorem (od 1912 ředitelem) mistrovské školy Nové vídeňské konzervatoře,od roku 1919 profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře.Základem jeho repertoáru byly Bachovy a Beethovenovy skladby,jako první hrál Dvořákův koncert A-moll.Zemřel v Miláně.

OREBITSKÁ (od 1885)

Orebité,původně účastníci poutí na vrch Oreb u Třebechovic ve východních Čechách,později husitský vojenský svaz,v jehož čele stál Jan Žižka.Po jeho smrti se nazývali sirotci.

OSIKOVÁ (od 1976)

Osika,strom z čeledi vrbovitých.Název ulice je pravděpodobně odvozen podle dřívějšího osikového porostu.

OSTROMEČSKÁ (od 1947)

Hrad Ostromeč stával na nejvyšším místě ostrohu nad ústím potoka Mastníka do Vltavy, kde na západní a východní straně spadá terén příkře do meandrových údolí obou vodních toků. Ješté v první polovině 19. století zde byly zřetelné zbytky zdiva, později zůstaly už jen sutiny a prohlubeniny na místě, kde hrad stával. Také příkop už není patrný; navíc je vše zarostlé křovisky.
Kdo a kdy založil hrad Ostromeč, není známo. První zpráva o Ostromeči je z r. 1419, kdy nedaleko odtud došlo 4. listopadu k první husitské bitvě (snad u Nahorub), není však jasné, zda se tato zmínka týká již hradu nebo jen ostrohu. Stál-li tehdy již hrad, patřil patrně některému vladykovi z nedalekého sídla Hradnice, které bylo jižně odtud, na místě nynější stejnojmenné samoty. V l. 1375–1389 držel Hradnici Bohuslav ze Suchdola, jenž se až do r. 1417 připomíná také na hradě Kozím hřbetu. Šlo-li v r. 1419 jen o ostroh nebo horu Ostromeč, pak tu opevněné sídlo vzniklo až po 13. červenci 1424, kdy táboří vedení Janem Hvězdou z Vícemilic obsadili horu Ostromeč a zřídili zde opěrný bod pro vojenské akce v okolí. Odtud potom podnikali nájezdy proti nepřátelům kalicha. V r. 1428 však přepadli Ostromeč Bechyňští a hrad pobořili. Po potrestání Bechyně táboři Ostromeč znovu opevnili a jejich hejtmanem se tu stal Mikuláš z Padařova; po nezdařeném tažení proti hradu Zvíkovu v r. 1429 se stal hejtmanem na Hradišti hory Tábor. Na Ostromeči ho vystřídal hejtman Filip z Padařova, který je rovněž znám jako odvážný válečník; zúčastnil se například velkého tažení táborů do Rakous a do Uher r. 1430. Za něho byla na Ostromeči opisována bible, která je dnes uložena v univerzitní knihovně ve Vídni (tzv. Padařovská). Táboři drželi Ostromeč i po Lipanech (1434) a odtud nadále ovládali celý kraj. Dne 17. března 1435 oblehla hrad zemská hotovost pod vedením Hynka Ptáčka z Pirkštejna, ale marně ho dobývala. Teprve 22. května se vyhladovělá posádka vzdala pod podmínkou volného odchodu do Tábora. Hrad byl vypálen a rozbořen, jeho zboží připadlo ke Konopišti.
Na jaře 1450 dal Zdeněk Konopišťský ze Šternberka Ostromeč znovu opevnit a podnikal odtud záškodnické výpady proti táborské jednotě. Zvláštní význam měl hrad Ostromeč v domácí válce jednoty zelenohorské, vedené Zdeňkem Konopišťským proti králi Jiřímu z Poděbrad. Ostromeč se tehdy stal vážnou vojenskou překážkou v dovozu zásob do Prahy i opěrným bodem proti odpůrcům jednoty. V r. 1471 se sice zemský sněm usnesl, aby byl Ostromeč zbořen, ale ani tentokrát nebylo obléhání úspěšné. Ve šternberském majetku zůstal Ostromeč až do r. 1542, kdy Adam ze Šternberka zastavil pustý hrad s vesnicemi Hanušovi z Říčan. Ostromeč tedy zřejmě nebyl za Šternberků obýván a zpustl. Situace se nezměnila ani za nového držitele Hanuše z Říčan, ani za jeho syna Jana mladšího z Říčan na Kosově Hoře. Ze zástavy vyplatil Ostromeč Adamův dědic Jan ze Šternberka, ale už v r. 1571 prodal pustý hrad s příslušenstvím Adamu Řepovi z Neveklova na Tloskově.